Pohled profesionálního průvodce - BARMA

Olga Walló: Povídání pro ty, kteří o Barmě moc nevědí a chtěli by jí poznat. 

Barma (Myanmar) je velmi speciální turistická destinace, ve které dnes vládne nesmyslně autokratický režim.
Co jiného o ní víme? Má vůbec smysl tam jezdit?
Maličký chlapík stejně nevšední jako statečný provází své klienty na cestě za exotikou po vyzkoušených povolených trasách a dává nám nahlédnout do profesního zákulisí svého řemesla. Mezi řádky nám vyloží svůj marný milostný příběh, který ho vyhání z domova, ale hlavně leccos z barmské historie, filosofie i každodenních zvyků. Poskytuje čtenáři alespoň letmý a útržkový vhled do fascinující kulturního prostředí, zcela odlišného od našeho, které nyní pod poklopem kruté diktatury podléhá nezadržitelnému čínskému vlivu.

Svérázný hlavní hrdina a jeho příběh je zcela fiktivní a náleží do říše literatury. Země, o které vypráví, je nicméně stejně neuvěřitelná jako skutečná.

Vyprávění může být i zcela praktickou pomůckou pro toho, kdo se chce do Barmy vydat, zdaleka však není jen tím.

Olga Walló, autorka textu, sama Barmu vícekrát navštívila, čerpá však především z bohatých zkušeností cestovatelky a profesionální průvodkyně Radky Tkáčikové, jejíž fotografie tvoří podstatnou část sdělení.
Po odborné stránce se kniha opírá o údaje ze základního díla o staré Barmě „The Burman“, které James George Scott, vysoký anglický koloniální úředník, znalec barmského kulturního dědictví a překladatel z barmštiny poprvé publikoval pod pseudonymem „Shway Yoe“ („Zlatý Čestný“) v roce 1881.

MÉDIA

• Záznam povídání o knize s autorkou Olgou Walló na ČT1 v pořadu Dobré ráno naleznete ZDE.
• Recenze na knihu Barma na stránkách Českého rozhlasu je tady.

 Ukázky z knihy 

Ukázka textu 1

Ukázka textu 2:
Najatý native guide, domorodý vůdce, je profík až na půdu, zastane za nás i rozdávání bonbónů dětem, které se k nám sbíhají, abychom si je mohli pohodlně vyfotografovat. Ženy pracují na žlutě rozkvetlém poli a mávají nám. Je to tak idylické… tak malovaně sváteční, až si připadám jak G.B. Shaw v Moskvě ve 30.létech, nadšený pohostinným přepychem a kulturností svých hostitelů.
Ptám se našeho průvodce jak tu dopadly volby a jaké je tu politické zastoupení. Odpovídá mi čísly. Nejsilnější strany jsou komunistická a místní šanská – jméno mi neříká nic. Vesnice prý teď mají dvojí vedení. Tradičním náčelníkům kmenů konkurují noví dosazení vůdci – jacísi komisaři, pokud tomu správně rozumím. Šanové jsou jedním z mnoha národů, které vzdorují ústřední vládě. Ovšem ne všichni. Na můj poněkud pitomý dotaz:
„A jak se vám tu teď žije?“
se mi dostane poloúsměšné odpovědi:
„Co se dřív z Číny pašovalo, to se teď vozí legálně… a motorku si může koupit, kdo chce… “
A kdo na to má, chce se mi dodat. Ale faktem je, že motorek tu přibývá rapidně. Většinou se však jezdí načerno, dozvídám se od průvodce. Motorku lze koupit snadno, obtížné je však ji „zaregistrovat“. Na skutečný řidičský průkaz dosáhne málokdo. „A vadí to?“,
ptám se.
„Většinou ne…“
Meze, meze komunikace! Obědváme v jednom ze stavení vsi, jejíž název připomíná cvrlikání ptáčků. Sedíme na zemi na rohožích, na nízkém stolečku nám podávají hojné jídlo, které připravují vedle v kuchyňce. Jsou účelně pozorní, přinášejí, odnášejí a nevšímají si nás. My jíme, nevšímáme si jich. Cítím, jak se ve mně zdvíhá vzpoura strojů. Sahám do batohu a vytahuji knížku. Budu si číst při jídle, budu úplně neslušný a dejte mi všichni svátek. Detektivka je bariéra vůči čemukoliv.